Zatímco ve většině českých domácností se na Velikonoční pondělí plete pomlázka, v drsných koutech Libereckého kraje a Jizerských hor se po staletí vyprávěl úplně jiný příběh. Hlavní postavou tu není zajíček, ale velikonoční liška, naše lokální hrdinka, která je v těchto končinách mnohem starší než dnes běžné komerční symboly. Tato tradice dodávala svátkům jara v podhorských chalupách na Liberecku a Jablonecku nádech skutečného kouzla a tajemna, které se dědilo z generace na generaci.
V noci z neděle na pondělí, když děti už dávno spaly, se do zahrad a sadů podle pověstí vplížila tajemná liška s košíkem. Maminky a babičky v té době pekly malé kynuté preclíky, sypané cukrem nebo hrubou solí, a tajně je rozvěšovaly na větve ovocných stromů nebo je schovávaly do čerstvě vyrašené jarní trávy. Probuzení do Velikonočního pondělí pak pro místní děti znamenalo velkou výpravu. Jejich první cesta nevedla za sousedy s pomlázkou, ale bosky do zahrady hledat „liščí nadílku“, kterou tam zvířátko při svém nočním běhu prý poztrácelo.
Možná se ptáte, proč v Jizerských horách vyhrála právě liška nad zajícem. Odpověď leží v naší drsné přírodě i společné historii, protože liška byla v hlubokých lesích severních Čech mnohem běžnějším sousedem než polní zajíc. V lidové tradici navíc představovala průvodkyni, která přichází z lesa ohlásit definitivní konec zimy.
Tato tradice, v německy mluvících oblastech známá jako Osterfuchs, k nám pravděpodobně doputovala ze sousedního Saska a Lužice a v Libereckém kraji, kde se kultury po staletí přirozeně mísily, našla svůj trvalý domov.
I
Velikonoce Velikonoční pondělí tradice
