Liberecký výtvarník, nakladatel a sběratel Roman Karpaš patří k těm, kteří zásadním způsobem formují kulturní tvář severních Čech. Jeho umělecká dráha vede od realistických krajin Jizerských hor až k abstraktní tvorbě, zatímco jako vydavatel zachránil pro budoucí generace kus historie regionu. V otevřeném rozhovoru vzpomíná na tvůrčí svobodu po roce 1989 i na to, proč ve svých knihách raději dokumentuje staré pohlednice než „budovatelské úspěchy“ socialistických dolů.
Pane Karpaši, vzpomenete si na moment, kdy jste si poprvé uvědomil, že vaše cesta povede k umění?
Bylo to poměrně brzy. Můj otec pro mě totiž vysnil dráhu přírodovědce. Sám měl velkou sbírku motýlů a brouků a přírodou žil. Mě to sice také nesmírně bavilo, ale otce jsem nakonec asi zklamal. Už jako malému klukovi mi totiž bylo jasné, že mě to táhne spíše k umění než k vědeckému zkoumání přírody.
Vaše tvorba je pevně spojená s Libercem a Jizerskými horami. Jak tento kraj formoval vaše vidění světa?
To přišlo až s odstupem. Jizerské hory jsem měl sice prochozené z vlastivědného kroužku, ale jako objekt pro výtvarné zpracování jsem je objevil až po vojně, když jsem dostal dovolenku. Jednou jsem se doma nudil a vyrazil do hor s foťákem. Zjistil jsem, že mi nejdou fotit velké celky, ale zaujaly mě detaily. Například stromy na okrajích rašelinišť, které se časem úplně rozpadnou a vytvoří na zemi kruh větví – vypadá to jako vybělené kosti. Jsou to fascinující přírodní síly, podobně jako mrazové posuny kamenů na Sněžce, které krajinu formují po staletí. Tyto drobné detaily, kameny ve vodě a tvary větví, se staly mým hlavním tématem.
Začínal jste u realistických maleb, ale postupně jste přešel k abstrakci. Co tento posun ve vašem vnímání způsobilo?
Víte, ono to u mě nikdy nebylo o přímém malování v plenéru podle skutečnosti. I ty dřívější grafiky byly vymyšlené a komponované na základě prožitku, ne jen vizuálního vjemu. Například na jedné grafice mám Ptačí kupy a před nimi volné prostranství s balvany. V reálu je tam les, nic takového tam neuvidíte, ale mně se ta kompozice kopečků a linie Holubníku prostě líbila. Všechno muselo projít hlavou a teprve pak jsem z toho něco vytvořil. Postupem času se ty reálné objekty zkrátka vytratily a v hlavě mi začaly zůstávat už jen samotné tvary.
Kromě vlastní tvorby jste se zapsal do povědomí jako vydavatel regionální literatury. Jaká byla vaše cesta k této profesi?
Začalo to v Severočeském nakladatelství koncem 80. let. Tehdy po nás chtěli knihu pro brigádu socialistické práce mosteckého uhelného revíru. Vzbouřili jsme se, že tohle dělat nebudeme, a místo toho jsme prosadili knihu o historii dolování. Tam jsem dělal své první vědecké ilustrace kahanů a technologií. Později jsme připravovali publikaci o Českém dubu. Měl to být jen malý sešitek, ale já pořád chodil za technikem a ptal se: „Nemohlo by to být větší? A můžeme přidat barvu? A co barevnou přílohu?“ Tehdy to byla dotovaná socialistická ekonomika, tak jim bylo celkem jedno, jestli výroba stojí padesát nebo dvě stě tisíc. Tam jsem pochopil, že regionální historie je moje parketa.
Má regionální historie v dnešní digitální době stále své věrné čtenáře?
Zatím ano a já jim za to nikdy nezapomenu poděkovat. Bez nich by ty knihy nevznikly. Je ale pravda, že zájem už není tak raketový jako dřív. Když jsem vydával první knihu o Liberci, byla vyprodaná dříve, než stačila vyjít. U dnešního třetího rozšířeného vydání už je ten prodej pozvolnější.
Zmiňoval jste konec 80. let. Jak s odstupem času vnímáte rok 1989?
Jsem nesmírně šťastný, že jsem se toho dožil. Patřím ke generaci, která už ani nedoufala, že by z toho „komunistického bláta“ mohla někdy vystrčit hlavu. Měli to všechno tak obšancované, že člověk o budoucnosti ani nepřemýšlel. Každý tvůrčí člověk měl tehdy přistřižená křídla a mnozí uvažovali o emigraci, ale ne každý na to měl povahu. To, že svoboda přišla, když mi bylo čtyřicet, tedy v největším tvůrčím rozmachu, považuji za dar.
Kromě vydávání knih budujete i rozsáhlou Severočeskou sbírku výtvarného umění. Co vás k tomu vedlo?
S řadou výtvarníků se přátelím, věci jsme si vyměňovali, takže základ sbírky vznikl přirozeně doma. Impuls k systematickému sbírání přišel na jedné výstavě v Oblastní galerii, kde jsem měl pocit, že se v dokumentaci současných místních umělců nebude pokračovat. Zeptal jsem se kamaráda Jiřího Nepasického, jestli by do toho šel se mnou, a on mi hned věnoval obraz. Spoustu děl jsem dostal darem nebo za velmi výhodných podmínek – o cenách raději nesmím mluvit, abych jim nekazil trh. Dnes má sbírka přes 200 položek a pravidelně ji vystavujeme.
Když se ohlédnete za svou prací, co byste si přál, aby zde po vás zůstalo?
Mám pět úkolů, které chci stihnout. Retrospektivní výstavu už mám odškrtnutou. Teď musím dokončit edici Jizerských hor a zdokumentovat historii naší rodiny. Máme doma mnoho fotek, a kdybych je nepopsal a nevydal o nich knihu, syn už by nevěděl, kdo na nich je. Takto jsem se před lety knihou rozloučil i se svou zesnulou ženou. A mým posledním velkým úkolem je rozšířené vydání knihy o pohlednicích. Je to pro mě zásadní objevná práce. Komplexní historii pohlednic u nás nikdo jiný nezpracoval a troufám si říct, že ani v Německu, které je „pohlednicovou velmocí“, nic podobného nemají. To je to, co chci ještě stihnout.
Čeká vás tedy ještě hodně práce. Kdybyste měl svůj dosavadní život shrnout jedinou větou, jak by zněla?
Ale... bylo to dobrý.
Pět úkolů, které si Roman Karpaš předsevzal dokončit, jasně ukazuje, že jeho tvůrčí rozmach nekončí. Jeho touha dokumentovat svět kolem sebe – od rodinných fotografií až po komplexní historii pohlednic – jej stále žene kupředu. Pro Liberecko je i nadále vzácným typem vnímavého kronikáře, který nás učí vidět krásu v detailech, které běžně přehlížíme, ať už jde o starý papír nebo obyčejné jizerské mlází.
Zdroj fotografií: Severočeské muzeum v Liberci
Roman Karpaš Rozhovor umění Jizerské hory Severočeské nakladatelství
