Viktorie Sirovátková

před 1 hodinou

Současné české školství prochází obdobím zásadních změn, které kladou stále vyšší nároky na kreativitu a flexibilitu pedagogů. Zatímco revize rámcových vzdělávacích programů definují ambiciózní cíle v podobě rozvoje klíčových kompetencí, učitelé v praxi často narážejí na bariéry v podobě zažitých stereotypů nebo nedostatku času na přípravu moderních řešení. Právě do tohoto prostoru vstupuje Didaktický inkubátor Technické univerzity v Liberci. Tento projekt slouží jako most mezi akademickou půdou a realitou základních a středních škol, kterým nabízí možnost vyzkoušet si moderní formy výuky. O tom, jak probíhá „narušení“ běžné výuky a proč je důležité nebát se chyb, se s námi podělil Mgr. Miroslav Slowik, Ph.D., zakladatel projektu.

Pane Slowiku, mohl byste úvodem vysvětlit, co si pod pojmem Didaktický inkubátor představit a komu je tato služba primárně určena?
Didaktický inkubátor je v podstatě služba univerzity školám, které si potřebují objednat aktivitu, kterou nechtějí nebo nemohou připravovat. Univerzita ji vypracuje a ukáže učitelům, jak by se vyučování mohlo udělat trošičku jinak. Školy si s tím často nevědí rady, proto vezmeme naši základní myšlenku, rozpracujeme ji v ateliéru se studenty – budoucími učiteli – a poté ji zrealizujeme přímo na konkrétní škole. Chceme, aby tamní učitelé viděli, že výuku lze organizovat i jinak. To je podstata inkubátoru.

V čem se tedy Didaktický inkubátor liší od ostatních vzdělávacích projektů?
Lišíme se v tom, že chceme v praxi dokázat naplnění Rámcového vzdělávacího programu (RVP). Ukazujeme, že rozvoj klíčových kompetencí je ve školách skutečně proveditelný. Samozřejmě se tomu musí přizpůsobit provoz i učitelé, což znamená, že narušíme běžnou výuku. S dětmi netrávíme jen standardních 45 minut, ale třeba celý den. Pracujeme na jednom komplexním úkolu, který musí třída se dvěma či třemi učiteli vyřešit například během pěti hodin. Právě v takovém časovém rámci se kompetence naplno projeví a dají se kultivovat.

Na které konkrétní kompetence se v rámci aktivit nejvíce zaměřujete? Máte programy rozdělené tematicky, nebo se snažíte o jejich kombinaci?
Zaměřujeme se na všech sedm klíčových kompetencí platných v současném i revidovaném RVP. K tomu dokážeme přidat i kompetenci k podnikavosti. Zahrnujeme tedy kompetence digitální, komunikativní, občanské a personální, kompetence k řešení problémů, k učení i k práci.

Mohl byste na příkladu kompetence k práci uvést konkrétní aktivitu, kterou s žáky realizujete?
Žáci musí mnoho věcí vyrobit rukama. Musí se v týmu dohodnout, jak si rozdělí role, přičemž každý aktér má specifickou činnost, kterou přispívá ke společnému dílu. Výsledkem bývá velkoformátový výrobek, například velká nástěnka, která se poté dá používat v jiných třídách jako didaktická pomůcka. Vyrobit takovou věc není jednoduché ani pro dospělého. Chceme, aby se žáci nezastavovali u teoretických příkladů z učebnic, ale aby vytvořili reálný „nosič“. Zajímá nás jejich kreativní přístup k samotnému procesu výroby.

Narážíte při spolupráci se žáky na nějaké komplikace? Stává se například, že stanovený úkol v časovém limitu nestihnou dokončit?
Ano, stává se to, ale to je naprosto v pořádku. My škole ukazujeme reálný potenciál dané pracovní skupiny. Učitelé sledují, zda žáci zadání splnili, což jim poskytuje cennou zpětnou vazbu pro jejich vlastní budoucí zadání. Zda mají příště ubrat na práci, nebo naopak přidat, aby žáci neměli hotovo příliš brzy a už neměli takzvaně do čeho píchnout. Jsou školy, které tento koncept přijmou za svůj a upraví podle něj své vzdělávání, a pak jsou takové, které nikoliv. Vše závisí na vnitřním nastavení učitelského sboru.

Máte nějaké další výzvy, se kterými se během projektu potýkáte? Objevují se problémy například v komunikaci s pedagogy?
Ještě se vrátím k té otázce. Skutečnost, že žáci něco stihnou nebo nestihnou, nepovažuji za problém. Je to prostě situace, kterou je třeba brát jako fakt, na kterém lze stavět. Díky pozorování se učitelé učí připravovat úkoly „na míru“, tedy individualizovat a diferencovat výuku. S výraznými problémy se v inkubátoru nesetkávám. Musím říct, že ředitelé bývají velmi vstřícní. Výjimečně se stane, že učitelům se naše přítomnost nelíbí. Jednou jsem také musel v improvizovaných podmínkách tělocvičny pracovat se čtyřmi třídami najednou, což bylo náročné na disciplínu. Ale to patří ke hře, kterou já hraju se školstvím.

To mě vede k otázce, co vás přimělo založit Didaktický inkubátor? Chtěl jste tímto projektem řešit nějaký konkrétní nedostatek v českém školství?
Technická univerzita před několika lety uspěla ve výzvě hnutí Otevřeno, která podporovala programy, které budou budoucí učitele seznamovat s vyučováním trochu jinak. Proto jsme založili předmět Didaktická dílna, a abychom nezůstali jen u teorie v ateliéru, vytvořili jsme inkubátor jako most ke školám. Chtěli jsme, aby si studenti své návrhy vyzkoušeli přímo s dětmi. Impuls tedy vzešel z konkursu, na který jsme získali i soukromou finanční podporu.

Co vám osobně přináší práce na tomto projektu a jak vás profesně rozvíjí?
Rozvíjí mě to neskutečně, protože zůstávám v těsném kontaktu s praxí na základních a středních školách. Baví mě být učitelem na fakultě, ale stejně tak rád vyrážím se studenty do terénu. A líbí se mi na tom to, že my tam dostaneme absolutní svobodu, kterou nám ředitelé dávají. Nejsme řízeni nutností „probrat látku“ nebo navazovat na rozjetý program. Můžeme si vše udělat po svém, což je zkušenost, která je při běžných praxích velmi vzácná.

Máte na závěr nějaký vzkaz pro učitele nebo ředitele, kteří o zapojení do projektu uvažují?
Můžeme jim ukázat cestu a postavit je k pomyslnému směrovníku. Celou tu trasu si už ale musí vyšlapat sami. My za ně práci neuděláme, ale poskytneme jim prvotní ukázku a motivaci. Ta cesta je sice složitá, ale má smysl. Stačí se obrátit na Didaktickou dílnu Technické univerzity a domluvit se na spolupráci.

Aktivity Didaktického inkubátoru jasně ukazují, že moderní pedagogika nemusí zůstávat pouze na papíře jako metodická příručka. Projekt nabízí školám bezpečný prostor pro experiment, kde chyba není vnímána jako selhání, ale jako podklad pro další přizpůsobení výuky. Díky tomu, že univerzita přiváží hotové projekty a zapojuje do nich budoucí učitele, dochází k oboustrannému obohacení. Školy získávají inspiraci a studenti si odnášejí zkušenosti z přímé interakce s žáky. V konečném důsledku se tak ukazuje, že přestože je cesta k inovativnímu vzdělávání náročná, výsledná radost z dovedností žáků je pro každou školu tou nejlepší investicí do budoucna.

Zdroj fotografií: Facebooková stránka Didaktická dílna